6.8.2016 – 12:00 Den D a okamžik dlouho očekávaného startu do neznámá, startu možná největšího dobrodružství tohoto léta.
Na Výletné, v Praze Letné, se scházíme už během dopoledne. 28 dvojic, z toho 10 týmů elitní kategorie Racemen, ve které se i díky vám fanouškům představí náš tým Strawberry Attack, tvořen cestovateli a dobrodruhy v jedné osobě, tedy dvou – Magdaléna a Tomáš. Je krásný letní den a do startu zbývá několik hodin. Ty jsou vyplněny organizačními nezbytnostmi, předáním soutěžních triček, datových simkaret, aby jsme mohli zasílat reporty, a další sponzorskou výbavou. Prvním (a posledním?) pivem, panákem. Na všech je vidět nadšení, úsměvy, možná lehká nervozita. Pro některé jde o první stopařské zkušenosti vůbec, zatímco jiní jsou ostřílenými borci/borkyněmi. Poslední společné foto a jde se na věc.
Je pravé poledne a vydáváme se na cestu. Jsme uprostřed města Prahy a kdo někdy stopoval, tak ví, že právě vymotat se s velkých měst bere hodně času a stopování v nich není úplně možné. Jednoduchým řešením je najít si místo (benzínka, obchodní centrum apod.) na okrajích města, při dálnicích či výpadovkách a MHD zastávku poblíž těchto míst. Sice vás to bude stát nějakou kačku na lístek (nebo trochu adrenalinu při jízdě na černo) ale je to efektivní a poměrně rychlé řešení. Máme teda vytipovanou benzinu u dálnice na severu Prahy a jdeme na nejbližší zastávku šaliny (tramvaje) a duchu lowcostu si na lístek vyděláme, hraním na kytaru. Magdaléna vydělá abych byl přesný, já umím hrát maximálně tak na nervy. A jde ji to dobře, tak během několika desítek minut sedíme v tramvaji a míříme na okraj Prahy.
Krátký pěší přesun a první stop vyhrává… Bílá dodávka s dvěma kluky ze sportovního obchodu/půjčovny. Chlapi jsou víc než sympatičtí a tak i s nimi rovnou natáčíme první denní výzvu, kterou je zazpívání národní hymny s místními. Popleteme slova, za což se můžeme stydět, ale hold jsme nervózní z kamery. Na další benzínce u Ústí nad Labem Magda opět tasí svůj hudební nástroj a vyhraje nám peníze na kafe. To se ale nelíbí moc obsluze a požádají nás u ukončení naší výdělečné činnosti před vchodem. Pak nám delší dobu nikdo nestaví až nám zastaví maďarský řidič prázdného dálkového autobusu. Trochu nechápeme, ale neodmítáme. V luxusním buse, který máme jen pro sebe, jedeme k německé hranici. Pak němec, co mluví jen německý a dostáváme se na místo prvního většího záseku.
Odpočivka kdesi u Drážďan, je už večer, tma a přijíždí sem tak 5 aut za hodinu. Potkáme zde i dva francouzské stopaře, které jsme potkali již u Ústí. Kecáme, muzicírujeme a tak aspoň nemáme chmury z tušení, že tady budeme muset nocovat. Hodiny plynou, Frantíci mezitím odjeli, měli štěstí. Je tady hodně kamiónu ale vzhledem k tomu, že je víkend, tak se nikam nejede. Aspoň máme domluvený odvoz na pondělí, on by nás vzal někdo z té ukrajinské partičky z kterými jsme se dali do řeči, či Slovák, s kterým jsme si dali pivo. Kolem půlnoci vytahujeme karimatku a spacák a kempíme u vchodu na toalety, kdyby přece jen někdo ještě přijel. A on přijel, Slovák Stano se svoji dodávkou plnou ovoce a zeleniny z Vietnamu. Doslova ho překecáme ať nás vezme, jede totiž do Berlína, ale zde chtěl spát a jet až ráno.
A Stano je skvělý týpek, sranda je celou cestu. A zaveze nás přímo k Berlínské zdi. Má autorádio, ve kterém je zaseknutá kazeta Čago Belo šílenci. Paříme! A taky spousta historek, praní špinavých peněz, pašování AK47. Nevíme, co vše byla pravda. Každopádně zrovna dnes prohrál všechny prachy v kasinu a nemohl celou noc domů, tak s námi zůstává i po návštěvě zdi. Zaveze nás na různý místa v Berlíně, poté vymění dodávku za Felícii a nad ránem nás hodí na benzínku na výpadovku za Berlín. A protože fakt domu nespěchá, tak na benzíně nakonec chce přespat v autě. Moc neváháme a přidáme se, sice tři lidí ve Felícii, to moc komfortní není, ale za chvílí stejně bude svítat a vydáme se na další cestu.
