Ráno vstáváme na mé poměry brzy, ale je to potřeba, když máme v plánu zdolat téměř 3.5 tis. m vysokou horu. Na chatě nás čeká vydatná snídaně. S Máriou probíráme trasu nad mapou, ona to dává za 2 hodiny – je mi však jasné, že nám to bude trvat déle.
Jak jsme se dostali do Itálie, se dozvíte v článku Výlet do Ceresole Reale
V plánu je výstup na jeden z vrcholu Grajských Alp, v národním parku Gran Paradiso. Zatímco jmenovec celého parku je trvale zaledněný vrchol, tak námi zvolený Mont Tout Blanc je relativně snadno přístupná hora, která za dobrého počasí slibuje přenádherné výhledy.
Vyrážíme. Čeká nás cca 40 minutová cesta autem šílenými serpentýnami – překonáváme převýšení přes tisíc výškových metru. Výchozí bod túry je u Rifugio Savoi (2.534 m) u jezera Nivolet. Cestou děláme pár zastávek na focení, scenérie jsou dechberoucí. Když jsme zastavili u jezera/přehrady Serru, tak je venku takový vichr a teplota blížící se k nule, že nám to přináší chmury nad zamýšlenou túrou. Ale jakmile dorazíme k chatě Savoi, tak tady nefouká a taky se už aklimatizujeme. Nezbývá, než nasadit pohorky a hor sa do hor!
Cesta začíná pozvolným stoupáním nad chatu, výhledy do všech stran jsou skvělé, je zde spousta jezer a všude přítomné vrcholky hor jsou zasypané čerstvým sněhem. Rychle vystoupáme k jezeru Rosset. Zde už začíná větší stoupání, ale stálé nic dramatického. Vystoupáme do malého údolí. Pokračujeme dále a dorážíme do Col Leynir. Zde by se mohly otevřít výhledy směrem na Mont Blanc, kdyby však byla lepší viditelnost – spatříme jen mraky.
Čeká nás závěrečný stoupák k vrcholu Mont Tout Blanc (Mont Taou Blanc). Následuje technický nejtěžší úsek trasy (klasifikace EE). Dle GPS ověřujeme, zda jsme na trase a z největší opatrnosti tento krátký, ale výživný úsek překonáme. Pak se otevře náhorní plošina až k vrcholu, který jen tušíme, protože je v mracích a mlze. Samotný vrchol je pak shluk kamení a skal, jehož zdolání je již pak jednoduché.
Na vrcholu se celkem zdržíme a čekáme, zda se nám lépe otevřou výhledy, ale mraky se stálé převalují a do dálky moc nevidíme. Ale mohlo to být určitě horší, tak si nestěžujeme. Na vrcholu je absolutní ticho, které jen občas protne hukot padajícího kamení.
Sestup je pak po stejné trase, a je, jak už to tak bývá, náročnější. Aspoň já tedy chytím slušnou krizi někdy v půlce cesty a už se těším, až budu dole u auta.
